Zpráva uvádí rok 1958 jako rok, kdy byly poprvé navázány kontakty mezi libanonskými představiteli a izraelským vojenským establishmentem

Téměř týden před 40. výročím masakru v Sabře a Šatíle odhalil dokument předložený izraelskému Nejvyššímu soudu roli Izraele v krvavých konfliktech v Libanonu, které se datují od 50. let 20. století.

Tehdejší libanonský prezident Camille Chamoun požádal izraelskou armádu o ozbrojenou pomoc v boji proti mocenským skupinám ovlivňovaným egyptským prezidentem Gamalem Abdelem Násirem v roce 1958.

“V padesátých letech v rámci ‘Chalíla’ mezi námi proběhla diskuse o potřebě podpory křesťanů v Libanonu. Chamounovi hrozilo, že přijde o vládu,” dodává odtajněný izraelský dokument.

V reakci na to se izraelská armáda a Mossad dohodly, že připraví íránské letadlo, které íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví poslal k přepravě zbraní z izraelských zásob libanonským křesťanským milicím.

O několik desetiletí později, v letech 1975-1976, stejní křesťanští představitelé znovu navázali kontakt s Izraelem za účelem nákupu zbraní při přípravě na občanskou válku v Libanonu. Delegace z operační a zpravodajské složky Mossadu příště navštívila Libanon, aby pochopila, “co se ve válce mezi těmito sektami děje”.

Dokument popisuje, jak Mossad “navštívil velitelská stanoviště [pravicových, křesťanských milicí] falangistů a chamounistů a setkal se s Bachirem Gemayelem v domě jeho rodičů ve vesnici”.

Izrael poté přijal rozhodnutí poskytnout těmto libanonským milicím za úplatu zbraně ve snaze využít tuto pomoc později.

“První zásilka odešla v polovině listopadu 1975 poté, co byly zbraně připraveny a naloženy na námořní základně [v Izraeli]. Setkání [s Libanonci] proběhlo naprosto v pořádku – podali jsme si ruce, dostali jsme obálku s penězi, přepočítali jsme je a pak jsme je pomohli naložit na jejich loď”.

Podle izraelského listu Haaretz úřad izraelského premiéra, který dohlíží na Mossad a řídí ho, zveřejnil dokument bez data, který zpravodajskou agenturu usvědčuje ze zvěrstev prováděných pravicovými libanonskými křesťanskými milicemi.

Počátkem roku 2020 byla podána petice za odtajnění těchto dokumentů, ale Mossad se proti tomu tvrdošíjně ohradil a zpočátku tvrdil, že není schopen historické dokumenty dohledat.

V nečekaném obratu událostí tento týden však zpravodajská agentura souhlasila s odtajněním dokumentů, přestože soud v dubnu loňského roku petici zamítl.

Izraelský právník a aktivista v oblasti lidských práv Eitay Mack oznámil, že “tajná [izraelská] aféra [v Libanonu] musí vyjít na světlo a umožnit diskusi, která by mohla zabránit pokračující podpoře bezpečnostních sil a milicí, které páchají zvěrstva, ze strany Mosadu a státu Izrael”.

Mack odhaluje, že navzdory předchozím poznatkům o masakrech, popravách, terorismu a zvěrstvech páchaných Libanonci se Mosad a izraelská armáda domnívaly, že je přijatelné obnovit spolupráci a utajit informace před veřejností.

Izraelské “křesťanské milice” masakrují civilisty

Zmíněný dokument, který přeložil Ronnie Barkan, byl zpravodajskou zprávou sepsanou Mosadem pro izraelský politický a vojenský ešelon. Odhaluje roli Mossadu v přesunech zbraní, které byly použity při dvoudenním nepřetržitém masakru palestinských civilistů v uprchlických táborech Sabra a Šatíla, a jeho napomáhání těmto přesunům.

Krvavý masakr se odehrál v roce 1982 mezi 16. a 18. zářím v táboře obléhaném izraelskou armádou a zanechal za sebou tisíce mrtvých, znásilněných a zraněných libanonských a palestinských civilistů, kterým izraelské okupační síly poskytly průchod, zbraně a ochranu.

V důsledku všeobecného odsouzení a rozsahu této události zahájil Izrael vlastní vyšetřování incidentu zřízením Kahanovy komise, která příhodně dospěla k závěru, že “nepřímou osobní odpovědnost” nese pouze Ariel Šaron, tehdejší izraelský ministr obrany.

Komise navrhla, aby byl Šaron odvolán z funkce ministra obrany, protože nezajistil ochranu civilního obyvatelstva Bejrútu, které spadalo pod izraelskou správu. Šaron však odmítl odstoupit a tehdejší premiér Menachem Begin ho odmítl odvolat.

“Gójové (nežidé) zabíjejí góje,” cituje se Beginův známý výrok, kterým se snažil dementovat jakoukoli izraelskou roli v těchto událostech.

Jak však odhalil nositel Pultizerovy ceny Patrick J. Sloyan ve své knize When Reagan Sent the Marines (Když Reagan poslal mariňáky), Šaron se den po zavraždění prezidenta Bachira Gemajela setkal s vůdci falangistických milicí a napomáhal jim v pomstě za jeho smrt.

Šaron řekl veliteli libanonských milicí Elie Hobeikovi: “Nechci, aby z nich zůstal jediný,” v narážce na Palestince v táborech v Bejrútu.

V důsledku toho izraelská armáda zřídila velitelská stanoviště, která dohlížela na tábor Sabra a Šatíla, obklíčila ho tanky a vyzývala libanonskou armádu, nebo falangisty, aby přišli a “vyčistili ho”.

“Žízní po pomstě. Mohly by přijít potoky krve,” varoval tehdejší náčelník izraelského generálního štábu Rafael Eitan v reakci na Šaronovy plány použít Mosadem vycvičené a vyzbrojené milice.

Během války stály falangy kromě masakru v Sabře a Šatíle za řadou dalších zločinů, například za masakrem v Karanténě, který si vyžádal 1 500 mrtvých.

Dokument Mossadu dále odhaluje, že činnost agentury v Libanonu diktovala izraelská armáda a vojenský establishment, nikoli izraelská vláda.

“Toto je aktivum (libanonské milice), které máme, teď nám řekněte, co s ním máme dělat. Protože stát (Izrael) není vůbec tak organizovaný ve svém rozhodování. Vláda nám neříká, co máme s tímto aktivem dělat, ale spíše armáda,” píše se v dokumentu.