“Počátkem března ruská armáda obklíčila Mariupol, přístavní město na jihu země na březích Azovského moře, části Černého moře. Následovalo obléhání a neúnavné bombardování. Jídlo a voda se rychle staly nedostatkovým zbožím a nefungoval plyn, elektrika, přístup k internetu a mobilní signál. První pokusy o vytvoření humanitárních koridorů, které by umožnily civilistům se dostat z města, aby získali jídlo, vodu a další zásobování selhaly pod ruským ostřelováním. Jak pokračovalo obléhání, mrtví byli zakryti a ponecháni venku, protože bylo příliš nebezpečné je odnášet. Rusové bombardovali porodnici a divadlo, kde se schovávalo až 1000 lidí.

Olena Ivanciv, Kateryna Jakovlenko a Tetiana Bezruk, novinářky z Ukrajiny, kontaktovaly lidi z Mariupolu a požádaly je, aby popsaly své zkušenosti pro deník The New York Times. Toto řekli. Jejich výpovědi byly editovány kvůli srozumitelnosti a délce a následně byly zveřejněny v článku: nyti.ms/3NVw2u7.

Do češtiny přeložila Sona Pospíšilová.

Fotografie Mariupolu: Sergey Makarov, Paměť národa.

Nechybí mi věci, o které jsem přišla, zničený dům, nezajímá mě, že mám půjčku na televizi, na kterou se již nikdy nebudu dívat. Jsou to obyčejné věci, znehodnocené válkou. Ale velmi mi chybí jedinečný svět, kterým pro mě byl Mariupol. Město mělo vždy specifickou vůni. Během zimy to byla nahořklá vůně zmrzlých hroznů, které byly ponechány na révě, smíšené s trochou kouře, vycházejícího z rodinných domů. Během léta to byl vzduch naplněný vůní prachu, který se usazoval na zemi před dlouho očekávaným deštěm. A na jaře… na jaře to bývalo tak krásné město.

V mém městě je zima, kterou přinesly ruské bomby. Nevybombardovali jen mé město. Vybombardovali mé jaro. Můj život. Moji minulost.

And jak se ukázalo, také moji budoucnost. Protože nejsložitější otázkou v této chvíli pro mě je: „Co budu dělat zítra? Mívala jsem tisíc plánů a miliony přání. A teď si přeji jen jedinou věc. Aby Putin zemřel.

V noci sním o Mariupolu. Takovém, jaký si ho pamatuji. Chodívala jsem se svým nejmladším synem po alejích v městském parku a on se mě ptal: „Za kolik kroků budeme u moře?“ a „Kolik je stromů v této aleji?“. Je to velmi příjemný sen a bolestné probuzení.

Všichni říkají: „To bude dobré, Aňo, vše vybudujeme znovu. Naše město bude ještě krásnější než bylo předtím. Nechci lepší město. Chci, co jsem měla. Město, kde jsem přesně věděla, kolik kroků je to k moři a kolik stromů bylo v aleji v centrálním parku.“

Chci, co se už nemůže vrátit. A to je tragédie mého života.

— Anna Murlykinová, 47, šéfredaktorka 0629.com.ua

Tmavá, studená místnost bez oken nebo záblesku světla. Jsem na kolenou před mými vyděšenými dětmi, které brečí a říkají, že se bojí, že umřou. Snažím se jim vysvětlit, že smrt není děsivá, že nejdůležitější je to, že jsme spolu. Jsme v Mariupolu a odstřelují moji budovu. Slyšíme zvuk letadla a za ním exploze, vše se mísí se zvuky dělostřeleckého ostřelování. Zdi a podlaha se chvějí.

Každá exploze ukončí další životy civilistů. Mozek tápe mezi tisíci možnými možnostmi útěku, ale žádné neexistují. Nic z toho nezáleží na mě: Já a moje rodina jsme „osvobozováni“ od Ukrajiny a našeho prostého, pohodového života. Nejsem schopná si uvědomit, že jsme v epicentru války a každá hodina našich životů může být tou poslední. Děti jsou hladové a chtějí vodu, ale nemůžeme opustit úkryt: výbuchy pokračují.

— Kristina Chodunová, 28

Nejdřív přestala jít elektrika. Potom voda. Peníze ztratily svoji hodnotu. Začal fungovat směnný obchod – benzín za chleba, chleba za cigarety, cigarety za dřevo na topení.

Zima: Všude je zima. Nikde není teplo. Teplota je stejná uvnitř jako venku.

Voda: Ta nejdražší věc. Pili vodu z kaluží. Pili vodu z ústředního topení. Pili vodu ze sněhu. Ti co našli přírodní prameny, byli šťastní. Ale to je menšina.

Úkryt: dá se vytvořit ze všeho. Poté co se celá čtvrť Livoberzhna změnila v trosky, lidé se skrývali v divadle. Zdálo se to bezpečné. Ale ruská bomba z ruského letadla zabila mnoho z nich.

Bezpečnost: Slovo, které ztratilo veškerý svůj význam.

Mrtví lidé: Všude. Nejdříve se je lidé snažili pohřbívat v masových hrobech, ale když se to stalo díky hustotě ostřelování nemožným, lidé leželi přikrytí prostěradly. Všude.

— Petro Andruščenko, 47, radní Mariupolu

16. března můj rodinný dům vzplál jako obrovská sirka. Přišli jsme o naše oblečení a náš majetek. 18. března jsme se rozhodli uprchnout z města. Moji přátelé měli minibus – velmi poničený, ale stále funkční. Narychlo jsme sbalili tohle a tamto, vytvořili si cedule „DĚTI“, a v koloně čtyř aut jsme se vydali na cestu. Ruské tanky byly všude a pohybovaly se po městě.

Na rohu ulice jsme se dostali pod palbu z kulovnice. Kulky zasáhly tři kola aut a prorazily palivovou nádrž. Nepřátelští vojáci se nezastavili před našimi nápisy. S prázdnými pneumatikami se nám podařilo dojet do jiné části města, kde nebylo ostřelování tak hlasité. Našli jsme tam na pár dní úkryt. 21. března jsme se třemi zbývajícími auty projeli checkpointem do přístavu. Kontrola byla důsledná a trvala věčně, ale řekli, že můžeme jet. Jeli jsme směrem k Berďansku. Přežili jsme.

— Karina (příjmení utajené), 25, hospodyně

Nejděsivější byly první momenty ostřelování. Jednoho dne jsem slyšela hlasité burácení ostřelování. Snažila jsem se zjistit, jestli jsou moji sousedé v pořádku. Viděla jsem jenom sousedovu botu na podlaze a slyšela jsem jeho křik. „Nevycházej, nechoď sem.“ Myslela jsem si, že někdo byl zabitý nebo že byl zraněný. Později jsem si uvědomila, že dům naproti našemu byl ostřelován. Mrtvé tělo před budovou nebylo odneseno více než týden.

Podařilo se nám odejít z Mariupolu 15. března. Jeli jsme 275 kilometrů z Mariupolu do Záporoží, cesta trvala okolo 15 hodin. Rusové s automatickými zbraněmi stáli na checkpointech a kontrolovali dokumenty, kufry a obsah našich telefonů. Naštěstí nás pustili.

Před několika dny jsem viděla obrázek mého ostřelovaného domu. Ruští „osvoboditelé“ mě osvobodili od mého domu a mé práce. Zničili mé město. Nevím jestli moji přátelé, sousedi a studenti jsou stále na živu. Někteří se ukrývali ve sklepech svých budov, někteří z nich byli v divadle.

— Marianna Saenková, 51, učitelka

Nedaleko nás, na západní straně, bylo sportovní centrum, Ilyjčevec. V jednu chvíli bylo ostřelování této části města méně intenzivní, tak jsme se rozhodli, že můžeme jít tím směrem. Šli jsme více než šest kilometrů mezi domy a vyhýbali se otevřeným prostorům. Když jsme se dostali na okraj Mariupolu, někdo (možná to byli Rusové) na nás začal střílet. Výbuchy byly nedaleko, ale nikdo nebyl zraněn. Dostali jsme se pryč. O kousek dál jsme viděli zničené vojenské vybavení a checkpoint. Opět po nás stříleli. Na samém výjezdu z města na dálnici se jednomu muži, který odjížděl z Mariupolu, podařilo nás dostat do svého auta. Skoro hned, jak opustili město, zasáhl dělostřelecký granát koleje, kde jsme přebývali.

— Egor Zaharov, 22, student

V noci 7. března začalo velmi blízko velmi hlasité ostřelování. Běželi jsme do sklepa, kde jsme také ukryli některé z našich sousedů a jejich děti. V jednu chvíli jsme uslyšeli pronikavě hlasitý pískavý zvuk následovaný hlasitou ranou. Té noci byl náš domov zničen. Sklep – naše bezpečné místo – byl poškozen. Viděli jsme, že děti mají na tvářích krev. Pocítili jsme horor, když jsme vyhrabávali vchod do místnosti naší babičky.

Vzdali jsme všechny naděje na záchranu. Byli jsme všemi opuštěni. Z nedaleké nemocnice přišly zdrcující zprávy, že strýc mé tety byl velmi zraněný při ostřelování. Nemohli nic udělat, aby ho zachránili, takže vykrvácel a my ho pohřbili na naší zahradě.

Když se nám podařilo se dostat ven, viděli jsme post-apokalyptické město duchů: zničené budovy, odpadky, trosky a hladové psy bez domova, opuštěné svými páníčky. Lidé se vloupali do místní školy, aby ukradli jídlo z jídelny a vytrhali dřevěné podlahy a okenní parapety, aby mohli rozdělat oheň, na kterém vařili.

13. března jsme viděli vojáky, kteří v naší ulici stavěli protitankové zátarasy. V tu chvíli nám bylo jasné, že musíme utéct, bez ohledu na to, jak to může být nebezpečné.

— Serhij Dolhopolov, 36, inženýr

Můj kamarád zemřel. Dva dělostřelecké granáty zasáhly jeho byt, když byl v kuchyni a zabily ho. Jeho žena, syn, otec a tchyně byli ve vedlejší místnosti. Jeho žena byla zasažená střepinami do hlavy, stejně tak jeho tchyně. Ale jeho 82 let starý otec byl nezraněný. Vyběhli z bytu, předtím než vzplál a pak se nemohli dostat zpátky dovnitř. Ale můj přítel Víťa v tom bytě zůstane navždy.

Šli jsme pro vodu a překračovali jsme těla lidí, kteří šly po vodu den předtím. Konečně jsme našli v jedné z budov tekoucí vodu. Již tam bylo mnoho lidí a my jsme nemohli vzít přišli vody, protože jsme ji museli nést daleko. Ale chodili jsme pro vodu každý den a každý den jsme se dívali na nová těla na silnici.

— Hanna Drobotová, 47, mediální odbornice

Po 2. březnu jsme přišli o světlo, vodu a potom o plyn. Město bylo uvrženo do temnoty, ale nejhorší byla chybějící komunikace s příbuznými a že všechny radio stanice byli rušeny nepřáteli. 6. března masivní dělostřelecké ostřelování dopadalo na celou naši čtvrť. Všechny domy byli poškozeny. Říkali, že zemřelo 10 lidí. Jeden z dělostřeleckých granátů zasáhl byt, kde žil můj kamarád na posledním, třetím patře: prošel střechou a zůstal zabořený v podlaze. Od toho dne jsem se velmi bála jít nahoru do svého bytu. 6. března začal život ve sklepě. Bylo nás tam 15, včetně dvou dětí – 6 a 16 let starých. Strávili jsme tam dole dva týdny. Do bytu jsme chodili jen jednou nebo dvakrát denně. Jídlo jsme si vařili na ohni nedaleko vchodu do budovy: vystavěli jsme si malou cihlovou pec, zapálili jsme oheň a střídavě jsme vařili. Stejné uspořádání bylo u každého vchodu do budovy, vše se odehrávalo pod těžkou dělostřelbou. A pak začala letadla shazovat bomby. Naučili jsme se rozpoznávat zvuky náletů a věděli jsme, co letí a kam. Věděli jsme, kdy jsme mohli vařit a kdy jsme museli utéct do sklepa. Začali nám docházet svíčky a olejové lampy. Celé dny a noci jsme zažívali absolutní tmu.

— Ljubov (příjmení utajené), 65, v důchodu

Původní článek zveřejnila redakce The New York Times.